Pohádka o Januježkovi a její psychologický výklad

/ Heinz – Peter Röhr: Hraniční porucha osobnosti /

H. P. Röhr prostřednictvím výkladu pohádky o Januježkovi přibližuje jeden typ osobnostních rysů. Knihu píše pro ty, kdo se najdou v pohádce o Januježkovi a v příslušných výkladech k ní. Může napomoci lepšímu porozumění sobě samým, většímu pochopení, proč není možné často vyjít se sebou ani se svým okolím a přispět k pohledu na možnost změny a k dalšímu rozvoji. Pokusím se vše pomocí tohoto článku přiblížit.

Janježek

Byl jednou jeden sedlák, který byl bohatý, ale přece mu něco chybělo. Neměl žádné děti. Když chodil s ostatními sedláky do města, dělali si z něj posměch, proč nemá žádné děti. Jednou se již rozzlobil, přišel domů a řekl: „ Chci mít dítě, i kdyby to měl být ježek!“ Jeho ženě se pak narodilo dítě, které bylo od pasu nahoru ježek a od pasu dolu chlapec. Když žena dítě uviděla, zděsila se a řekla: „ Ty jsi nás zaklel.“ Muž odpověděl: „ Tady již nářek nepomůže. Chlapce musíme dát pokřtít, ale nemůžeme nikoho pozvat za kmotra.“ A žena dodala: „ A nemůžeme ho ani jinak pokřtít než Janježek.“ Když ho farář pokřtil, řekl: „ Kvůli bodlinám ho nemůžete dát do pořádné postele.“ Připravili mu tedy za pecí slámu a položili jej do ní. Janježka nemohla ani matka kojit, protože by ji popíchal bodlinami. Za pecí ležel osm let. Otec byl unavený a přál si, aby syn raději zemřel. Jednou byl zase ve městě jarmark a otec tam chtěl jít. Zeptal se ženy, co by ji měl přinést. „Trochu masa a pár chlebů,“ odpověděla. Pak se zeptal služky, ta chtěla pár pantoflů a punčochy. Nakonec se také zeptal: „ A co bys chtěl ty, Janježku?“ „Tatíčku, přineste mi dudy,“ odpověděl. Když se sedlák vrátil domů, dal ženě co nakoupil, maso a chleba, pak dal služce pantofle a punčochy a nakonec zašel i za pec a dal synovi dudy. Když Janježek uviděl dudy, řekl: „Tatíčku jdi do kovárny a nech mi podkovat kohouta, odjedu a nikdy se víc nevrátím.“ Otec byl rád, že se Janježka zbaví, dal podkovat kohouta. Janježek pak na kohouta nasedl a odjel.
Vzal sebou i prasata a osly, které měl v lese pást. V lese s ním kohout vyletěl na strom a na něm Janježek seděl, hlídal osly a prasata. Seděl tam dlouho, stádo se rozrostlo, ale doma o něm nevěděli. Na stromě Janježek nadouval své dudy a krásně hrál.
Jednou jel kolem král, který zabloudil. Slyšel krásnou hudbu a divil se tomu. Poslal sluhu, podívat se, odkud ta hudba pochází. Uviděl, jak na stromě sedí zvířátko a krásně hraje. Král řekl sluhovi, ať se zeptá zvířete, zda neví, kudy se dostanou do království. Janježek slezl ze stromu a řekl, že ukáže králi cestu do království, pokud mu přislíbí první, co potká na královském dvoře. Král si pomyslil: „ To mohu snadno udělat, stejně nebude vědět, co napíšu.“ Král cosi napsal, Janježek ukázal cestu do království. Král se vrátil šťastně domů, již z dálky ho viděla jeho dcera a běžela mu naproti. Král si vzpomněl na Janježka a vyprávěl dceři, co se mu v lese přihodilo. Že musel připsat podivnému zvířeti, co potká první doma, a to zvíře sedělo na kohoutovi jako na koni a krásně hrálo. Král, ale ve skutečnosti napsal, že to nemůže dostat, protože to zvíře stejně neumí číst. Princezna se zaradovala a řekla, že je to dobře, protože by stejně nikam nešla.
Janježek dál seděl na stromě, hlídal svá stáda a hrál na dudy. Za nějaký čas jel kolem jiný král se svými sluhy a posly, který také zabloudil a neznal cestu domů. Slyšel krásnou hudbu řekl sluhovi, aby se podíval, kdo tak pěkně hraje. Sluha došel ke stromu a zeptal se Janježka, co tam dělá? „Pasu své osly a prasata a co si přejete vy?“ Sluha odpověděl, že zabloudili a netrefí zpátky do království, zda by jim neukázal cestu. Janježek slezl ze stromu a řekl králi, že mu ukáže cestu, když mu dá to, co uvidí při návratu domů jako první. Král mu toto přislíbil a napsal. Pak jel Janježek na kohoutovi před nimi a ukazoval cestu. Král dojel šťastně do své říše, všichni se radovali, že je opět doma. Jako první mu běžela vstříc jeho dcera a radovala se, že se její stařičký otec vrátil. Ptala se také, kde byl tak dlouho. Král jí vyprávěl, jak jel lesem a zabloudil a bál se, že nenajde cestu domů a jak mu napůl člověk a napůl ježek ukázal cestu domů. Za tuto službu mu ale slíbil to, co potká na své cestě domů jako první. A tím je ale ona. Dcera mu slíbila, že s Janježkem ráda půjde, z lásky ke svému starému otci. Janježek pásl dál svá prasata, a ta prasata měla další prasata, a bylo jich již tolik, že jich byl plný les. Janježek již nechtěl zůstat v lese a dal vzkázat svému otci, aby vyprázdnil všechny chlévy ve vesnici, protože přivede velké stádo a všichni si budou moci vzít tolik prasat, kolik budou chtít. Otec posmutněl, protože si myslel, že Janježek již nežije. Janježek se ale posadil na svého kohouta, hnal prasata do vesnice a tam je dal porazit. Potom řekl: „Tatíčku dej mi kohouta ještě jednou podkovat, pak odjedu a již se nikdy neukážu.“ Otec nechal kohouta podkovat a těšil se, že syna již nikdy neuvidí.
Janježek jel do prvního království. Král rozkázal, že když někdo přijede na kohoutovi a bude mít u sebe dudy, všichni na něj mají střílet, sekat a bodat, aby se nedostal do zámku. Když se Janježek přiblížil, doráželi na něj bodáky, ale on pobídl kohouta a vylétl přímo do okna ke králi. Volal na krále, aby mu dal, to co mu slíbil, jinak, že zabije jeho i dceru. Král dceři začal domlouvat, aby s Janježkem šla a oba tak zachránila. Dcera se oblékla do bílého, otec jí dal kočár se šesti koňmi, služebnictvo, množství peněz a statků, posadila se s Janježkem do kočáru, rozloučili se s králem a odjeli. Král si myslel, že je již nikdy neuvidí. Stalo se ale něco jiného. Když byli kousek za městem, svlékl si Janježek krásné šaty, popíchal princeznu svými bodlinami, až byla celá zkrvavená. „To je odměna za vaši faleš! Běž! Nechci tě, řekl a zahnal ji domů. Princezna byla nadosmrti zostuzená. Janježek jel dál se svými dudami a na svém kohoutovi do druhého království. Tento král přikázal, že když přijde někdo jako Janježek, mají mu vzdát poctu, pustit jej dovnitř, provolávat slávu a uvést jej do královského zámku. Když jej královská dcera uviděla, vyděsila se, protože vypadal opravdu zvláštně, ale řekla si, že slib musí dodržet. Uvítala Janježka a vdala se za něj. Janježek s ní musel ke královské tabuli, princezna usedla po jeho boku, a jedli a pili. Když přišel večer a měli jít na lůžko, princezna se lekla jeho bodlin. Janježek ji ale uklidňoval, že se jí nic nestane. Králi řekl, aby postavil čtyři muže před dveře komnaty na stráž, a když vejde do komnaty a bude si chtít lehnout, svlékne ježčí kůži a nechá ji ležet u postele. Pak musí stráže rychle přiskočit, kůži hodit do ohně a počkat až ji oheň stráví. Když odbyla jedenáctá, vešel do komnaty, svlékl ježčí kůži a nechal ji ležet u postele. Stráže přiběhly, rychle ji uchopily a vhodily do ohně. Když kůži pohltil oheň, Janježek byl vysvobozen. Měl lidskou podobu, ale byl černý jako uhel, jakoby spálený. Král k němu poslal svého lékaře, který ho omyl vonnými mastmi , takže získal světlou kůži. Stal se z něj krásný mladý muž. Když to uviděla královská dcera, byla šťastná a druhého dne svatbu teprve pořádně oslavili. Janježek dostal od krále celé království. Když uběhlo několik let, odjel Janježek se svojí manželkou k otci. Řekl mu, že je jeho syn. Otec ale odpověděl, že žádného nemá. Měl jen jednoho, který ale přišel na svět s bodlinami jako ježek, a ten odešel do světa. Janježek se mu dal poznat, starý otec se zaradoval a odešel s ním do jeho království.
A to je konec pohádky.

Výklad pohádky o Januježkovi

Pohádky často začínají slovy: „Byl jednou jeden…“ Uvádějí nás do zvláštní nálady, do jiného a přece důvěrně známého světa. Jsou zkušeností národa, pocházejí z hlouby jeho duše.
Často jsme pohádkami hluboce osloveni, protože se týkají tzv. kolektivního nevědomí, které je všem lidem společné, tzn., že všichni sdílíme podobnou zkušenost. Pohádky mají svůj význam. Jsou odpovědí duše na problémy lidí, žijících ve společenství. V pohádce se dají objevit krok za krokem cesty k řešení, které duše považuje za vhodné k uzdravení a k vysvobození.

Drama

Rodiče předávají dědictví svým dětem, mají na ně silný vliv svými pozitivními i negativními vlastnostmi, zejména v prvních letech života dítěte. Drama dítěte začíná dramatem jeho rodičů.
V pohádce Janježek má sedlák problém. Je pro něj neštěstí, že nemá děti. Komu odkáže svůj majetek? Kdo se o něj postará, když bude stár? Rád by se těšil z dorůstajících dětí. Bezdětnost je důležitým zdrojem nespokojenosti sedláka.
Pohádka vypráví, jak se silně dotýká sedláka dobírání sousedů. Když se ptají, proč nemá děti, zasahují jej na citlivém místě. Může to také být narážka na mužskou potenci. Zasáhne jej do hloubi duše. Rozzuří se a dá se strhnout k šílené žádosti. „Chci mít dítě, i kdyby to měl být ježek!“ Narodil se mu syn, který je od pasu nahoru ježek a od pasu dolu chlapec. Jeho žena je velmi zděšená a hned si připomene výrok, ke kterému se dal její muž strhnout. Říká:“Ty jsi nás zaklel!“ Její slova jsou výstižná, protože si sedlák přál opravdu cosi zvráceného. Děti tady nejsou proto, aby řešily problémy rodičů. Jakkoliv chápeme utrpení bezdětných rodičů, přesto jsou děti na světě kvůli sobě. Nesmí se stát důkazy mužské potence a nesmíme je tlačit do předem vytvořených šablon, např. dědiců majetku. Chtějí a potřebují být milovány takové, jaké jsou. Osud udělil sedlákovi tvrdou lekci: Buď spokojený s tím co máš, přijmi to, že nedokážeš všechno, ber věci takové jaké jsou, buď nezávislý na mínění ostatních.
Často je přítomna představa, že až se splní nějaké přání, zavládne blaho. Chtivost je ničivá energie. Pohádka dramaticky znázorňuje její následky.

Rozštěpení

Janježek vypadá nahoře jako ježek a dole jako člověk. Vypadá jako něco, co ve skutečnosti neexistuje. Ale přece jde o obrazné vyjádření, něčeho co může v lidské povaze někdy existovat. Postava Janježka je rozštěpena na dvě extrémně odlišné poloviny. Nahoře ježčí kůže, která představuje nedotknutelnost, agresi, obranu a dole malý chlapec, který představuje rysy jako bezmoc, zranitelnost, něhu. Obě části při své protikladnosti spolu nebývají často v kontaktu. Nápadná je zpočátku jen ježčí kůže, která postavě dominuje, zranitelná, bezmocná a lidská část se snadno přehlédne. Často je vnímána pouze tato bránící se agresivní část a zranitelná něžná část zůstává skrytá a také přehlédnutá.
Již v matčině těle působí na plod různé vlivy. Cítí např.zda matčino srdce bije klidně či vzrušeně, zda se pohybuje hekticky či harmonicky. Je proto důležité, jak matka vnímá své těhotenství, zda se na dítě těší či ne, jak se staví k otci dítěte, jak se otec staví k dítěti apod. Co se může v extrémních případech stát, je patrné např. na dětech z bývalé Jugoslávie, které se narodily za války znásilněným ženám. Nikdo je nechce, jsou odkládány, odmítány. Je zde velká pravděpodobnost, že zde vznikne syndrom Janaježka. Pokud jde o Janaježka, je sice toužebně očekáván, ale proto aby naplnil zejména očekávání otce. Protože to ale nedokáže, naopak svou existencí ještě posiluje otcovy pocity studu, prožívá velké odmítání. Takové odmítání je živnou půdou pro psychické problémy. Zmíněné rozštěpení zobrazuje extrémní vnímání, vše je černé nebo bílé, člověk je dobrý nebo špatný, je idealizován nebo zcela zavržen.
U lidí, kteří museli prožít rané odmítnutí, se projevuje i v chování zvláštní rozpolcenost. Často jsou tvrdí, radikální a jejich požadavky nemají hranice, pak jsou naopak měkcí, laskaví a něžní ve své bezmocnosti.

Nedostatek

Janježek nesmí spát v posteli, to rozhodne dokonce farář. Dává tímto rozhodnutím na vědomí, že Janježek není plnohodnotný. Také nesmí být kojen, protože by svými ostny matku poranil. Tím je dáno, že jeho základní potřeby, jako jsou tělesný kontakt, láskyplná péče, pocit, že je vítán a v bezpečí, nejsou uspokojeny. Význam, který má toto rané odmítnutí pro vývoj lidské duše, je obrovský.
Během prvních měsíců života se ustanovuje tzv. základní důvěra, která vyvěrá z dobrého pocitu bezpečí a opečování. Pokud toto není zprostředkováno, je pak ovlivněn celý život. Svit v očích matky, která se na novorozeně dívá, je krásným důkazem toho, že je dítě milováno a přijímáno bez jakýchkoliv podmínek. To všechno Januježkovi chybí. Základním pocitem takovéhoto dítěte se pak stává úzkost. Malé dítě, které je této situaci vystaveno, pak zvládá tuto stálou hrozbu tak, že úzkost alespoň částečně odštěpí, necítí ji pak již tolik. Úzkost není ale ve skutečnosti zpracována, ohrožení existence / resp. psychické prožívání možnosti své existence / dál trvá, ale zpočátku se dostaví úleva, že úzkost zmizela. V nevědomí však působí úzkost dál a mohutně se dere na povrch. Získává na výbušnosti, která se neustále mění v destruktivní energii. Dítě se pak pokouší ovládnout matku, podrobit si ji. Řídí se svou představou: když ovládnu svou matku, nemohu ji nikdy ztratit. Obdobně jsou pak prožívány všechny další vztahy.
Děti, které jsou odmítány, namíří svou agresi z frustrace buď proti sobě nebo proti druhým. Jsou buď depresivní nebo agresivní. Pokud namíří svou agresi ven, jde často o stálé upozorňování na sebe, jsou hyperaktivní. Jako odreagování extrémní vnitřní úzkosti a strachu ze zničení používají destruktivní zuřivost a násilí / v případě Janaježka jde o strach, že jej otec zahubí/.

Tvořivost

Když šel sedlák do města a chtěl ostatním něco koupit, zeptal se na přání nejdříve ženy, jako druhé služky a až jako posledního Janaježka. Zcela jasně tak vyjádřil své podceňování Janaježka. Na statku míval jeho dědic vždy zvláštní postavení, nikdy ho nepředbíhaly děvečky nebo čeledíni.
Janježek si přál dudy. A hraje na ně nádherně. Lidé jako Janježek mají často dobrý přístup ke svému nevědomí a k tvořivým energiím, které se tam nacházejí. Zvláště dobře toto vidíme u hudebníků, kteří jakoby splynuly s nástrojem a posluchače velmi zaujmou. Otvírají se do hloubky osobnosti a ostatní se cítí jako očarovaní.
Janježek nemá nikoho, kdo by s ním promluvil, duby mají pro něj velký význam, „mluví“ s ním, svým způsobem mu odpovídají, jsou mu utěšitelem.

Útěk

Mnoho mladých lidí utíká z domova, i když ještě nedosáhly plné dospělosti. Situace v jejich původní rodině je pro ně neúnosná.
U Janaježka jsou podmínky v rodině opravdu zralé pro útěk. Nakonec utíká, ale před tím prosí otce, aby mu nechal v kovárně okovat kohouta, pak chce odjet a nikdy se nevrátit. Co vlastně symbolizuje kohout? Na dvorku na vesnici vládne kohout. Dle autora kohout symbolizuje hrdost. Hrdost mívá důležitou sebeochranou funkci. Pro Janaježka, který zažil odmítání, opuštění, má hrdost velký význam.
Janježek uniká před svým otcem, nenechá se polapit do deprese. Bere si sebou osly a prasata, které chce v lese pást. Jeho postoj není rezignace, ale boj. Chce otci ukázat, co se v něm skrývá.
Bolestný pocit vyvržení a neporozumění vede k sebeodmítání, hluboké nedůvěřě a k odmítání ostatních lidí. Zvířata jsou často v takové situaci útěchou. Je možné jim důvěřovat, vztahovat se k nim. Po příliš velkém zklamání v lidech, jsou zvířata vhodnou útěchou. Je tomu tak i u Janaježka, který neměl v rodičích bezpečné a srdečné protějšky. Kohout, se kterým se zdá být srostlý, je náhražkou za to, co mu nemohli dát rodiče. Kohout pomáhá emoční stabilitě, pocitu bezpečí, pomáhá přežít.

Výkon

Ve společnosti založené na výkonu je člověk hodnocen, posuzován, chválen nebo haněn podle svých výsledků. Vesnická společnost byla také společností, kde byl výkon uznáván. Největší vážnost a úcta byla projevována tomu sedlákovi, který měl největší úrodu a nejvíce dobytka.
Být milován rodiči je základní potřeba dítěte. Pocit, že člověk není nebo nebude milován rodiči, provází a trápí mnoho dospělých až do konce života. Janježek nebyl dostatečně milován, trpí velkými problémy se sebevědomím, je tak poháněn k dosažení vysvobození prací, velkým výkonem a úsilím.
Autor v této souvislosti uvádí příklad muže, který se cítil odmítaný matkou. Toto odmítání v něm vyvolávalo ještě větší touhu po její náklonnosti. Když matka zestárla a bylo potřeba se o ni starat, uviděl v tom šanci, vzal matku k sobě a doufal, že se pro ní stane nepostradatelným a získá tak její náklonnost. Doufal, že tak získá její respekt. Byl ale opět zklamán. Matka i přes svou nemohoucnost měla myšlenky jen pro svého bratra, na němž lpěla opičí láskou. Ten matku ale navštívil jen zřídka, pro matku to byl vždy však svátek.
Podobně takto probíhá mnoho vztahů. Vzniká tak začarovaný kruh: Někdo dává, investuje, obětuje se, uskromňuje, podřizuje a pokouší se vyhovět protějšku. Ale stále znovu často prožívá marnost svého snažení. Důsledkem jsou pocity hněvu, zlosti, sebepodceňování. Člověk pak cítí opět nutkání dokázat výkonem, že je hoden lásky.
Janježek si snaží získat úctu svého otce tím, že mu přináší to, co má ve vesnické společnosti velkou cenu. Každý si může vzít tolik prasat, kolik chce. To je obrovský výkon. Měl by si skutečně zasloužit odměnu otce. To se ale nestane. Otec je opět rád, když Janježek odejde. Koho rozumného by ale napadlo, aby rozdal celý svůj majetek. Úspěšný člověk by se spíše postaral aby se mu majetek dále rozrůstal. Janježek ale potřeboval získat úctu. Toto obdarování je v podstatě skutkem lásky. Každé dítě potřebuje nejen lásku od rodičů přijímat, ale i ji dávat.
Janježek opět utíká před svým otcem. Pochopil, že to co hledá, u otce nenajde. S bolestí se učí chápat, že úcta se nedá získat výkonem.
Konflikt uvnitř ale zůstává, úcta a náklonnost je hledána jinde. Často se pak člověk obrací k jiným autoritám, např. ke svému nadřízenému, kde se snaží si úctu zasloužit či vynutit. Jde o obrovskou energii, která žene k řešení problému.

Agresivita

Ježci vypadají velmi roztomile a přitažlivě, člověk by si s nimi nejraději pohrál. Ale kdyby se více přiblížil, hrozí mu popíchání, poranění. Kohout patří ke zvířatům symbolizujícím hrdost, ale je to také agresivní zvíře. V jižních zemích se chová i k zápasům.
Agrese má u mnoha lidí trpících syndromem Janaježka významnou funkci. Často ale nemá ochrannou funkci jako obrana při útoku, ale používá se k úlevě, k odbourání napětí. Jeden z klientů autora popsal své počínání si s agresí takto:
Když jsem vyšel z domu, věděl jsem, že se zase budu prát. Jako vždy jsem šel do hospody a provokoval jsem tam hosty tak dlouho, až mě někdo napadl. Když se mi to povedlo, byl jsem zpočátku spokojený. Přitom mi bylo vždycky úplně jedno, jestli byl ten vyprovokovaný silnější. Pokusil jsem se to pak vynahradit velkou brutalitou a obratností. Často jsem sám hodně dostal. Vždycky jsem toho druhého zranil, často mě kvůli tomu udávali na policii, a taky jsem často musel platit náhradu škody. Ale nemohl jsem se té agrese vzdát. Přitom jsem se hrozně bál, že někoho strašně zřídím, zabiji ho nebo mu způsobím trvalé následky. Když jsem se pral, nemohl jsem se ovládnout, byl jsem jako opilý. Moje agresivita rostla a uspokojil jsem se teprve tehdy, když se někdo z nás zranil, když už to dálo nešlo. Pak jsem byl jako omámený. Pomalu jsem si začal uvědomovat, co jsem natropil. Dělal jsem si silné výčitky, protože mi bylo toho druhého líto. Vím, že se ničím neprovinil, příčinou byla moje skrývaná zlost. Po takové události jsem měl na chvíli pokoj, až jsem to zase nemohl vydržet a znovu jsem se šel prát.
Agrese je takto používána proti nespokojenosti, úzkosti, pocitům méněcennosti. Je zde používána stejně jako droga, abychom nemuseli snášet nepříjemné pocity. Tento klient cítí, že má sklony k reakcím, kterých později lituje. Ale nemůže si pomoci, Teprve, až když vše leží v troskách, je klidný. V okamžicích, kdy prožívá popsanou agresi vznikají pocity převahy a všemoci.
Lidé s agresivní poruchou působí na své okolí jako hrozba. Jejich podprahová agrese vede k tomu, že se s nimi jedná opatrně. Většinou si svého agresivního jednání nejsou vůbec vědomi. Na otázku : „Proč jste tak agresivní ?“odpovídají většinou: „Já přece nejsem vůbec agresivní!“ Nemají přístup ke všem svým pocitům, pocity jsou odseparovány, tj. nejsou vnímány. V pohádce se vyskytuje pouze jedna situace poukazující na agresi Janaježka. Je jakoby zástupnou za mnoho jiných situací, které se odehrávají podobně. Dle autora je to scéna, kdy Janježek první princeznu popíchá bodlinami a vyžene ji.

Vztah

Janježek je ve věku, kdy si hledá partnerku. Může se zdát, že milostný vztah by mohl být tím, co by mohlo všechna dřívější strádání uvést k zapomenutí. Takto se často uvažuje. Konečně v cíli, konečně zamilován, co by tak mohlo ještě chybět? Ale nebývá to tak jednoduché. Také první vztah, který Janježek naváže se dramaticky rozpadne. Je zajímavé, jak je navázán první kontakt. Janježek sedí na svém kohoutovi na vysokém stromě a krásně hraje. Král je hudbou fascinován. Kontakt je jaksi zvláštní, nereálný, hudba má přitažlivost a člověk se cítí vtahován a fascinován. Také kontakt s člověkem trpícím syndromem Janaježka je podobně zvláštní. Těžko se mu dá vyhnout. Protějšek je jakoby nucen do vztahu a do udržování očního kontaktu. Spíš intuitivně vnímáme hluboké trauma, kterým tento člověk trpí. Při prvním kontaktu se dostáváme často nejdříve do kontaktu s měkkou zranitelnou částí osobnosti, s dolní polovinou, s lidskou stránkou Janaježka. Co činí lidi navzájem přitažlivými? Kromě sexuálních a erotických potřeb jsou to často z dětství přinesené touhy, jejichž uspokojení očekávají od partnera.
Závislá princezna a zdánlivě extrémně nezávislý Janježek se navzájem přitahují. Janježek žil delší dobu sám , a tak se naučil o sebe postarat. Princeznu přitahuje nezávislost Janaježka, jeho možnost sebeprosazení, kterou princezna ještě u sebe nenašla. Janježek doufá, že najde u princezny stálý pečující a ochraňující vztah, který on u své matky neměl, zatímco princezna ano.
Na druhé straně král není ve skutečnosti ochotný dát Januježkovi to co si od partnerky přeje. Také princezna ví, že nemůže Janaježka ve skutečně milovat a vyjadřuje to svou neochotou jít s ním. V mnoha podobných vztazích existuje u jednoho nebo u obou partnerů více nebo méně zřetelný pocit, že užší pouto je chyba.
Janježek překoná násilím všechny překážky a chce si vynutit lásku /i tu co nedostal v dětství/. Chce si vzít co, co mu podle jeho názoru patří. Přehlídne ale skutečnost, že na lásku neexistuje žádný zákonný nárok. Láska je svobodná a dává se, je doslova zadarmo. Lásku si nelze koupit, vynutit či zasloužit. Jestli někdo chce získat lásku takto, pak brání, aby se rozvinula. Pro Janaježka je nepředstavitelné, že je možné dostat lásku bez předchozích zásluh /vyvedení otce z lesa/.
Princezna a Janježek, oba partneři se pro sebe stali řešením problému. Na začátku takového vztahu mají oba partneři iluzi, že se jim splní přání. Princezna ale zjistí, že opět není svobodná, má spíše novou závislost. Janježek si chce náklonnost vynutit. Člověk je při této formě vztahování se k druhým nenasytný, jeho hlad po lásce se nedá utišit. Obvykle se člověk, který žije s partnerem se syndromem Janaježka, velmi přizpůsobuje, což je při této jednostrannosti dost namáhavé. I v pohádce král s princeznou Januježkovi ustoupí, ale jen proto, že jim hrozí smrtí. Někdy končí takovéto vztahy katastrofou. Princezna se snaží přesvědčit Janaježka o své náklonnosti všemi prostředky. Oblékne se do bílých šatů a jede s ním. Nakonec se ale nevyhne tomu, aby se necítila podvedená a bude Janaježka nenávidět. Janježek s extrémní citlivostí vnímá její zklamání a okamžitě z toho vyvodí závěr, že ho princeza nebude moci milovat. „Ty mě nemiluješ!“ zvolá a vyjádří tím své hluboké přesvědčení, které měl od začátku, že není hoden lásky. Lidé, kteří ve svém raném dětství nezažili žádnou lásku nebo jen nedostatečnou, extrémně dychtí po lásce. Ale ta hluboká „díra“ nelze nijak zaplnit. Člověk musí vyzrát, je potřeba, aby vše přebolelo.
Lidé s tímto problémem se snaží ve všech vztazích nastolit symbiozu, kterou v raném dětství postrádali nebo ji měli nedostatek. Nemohou pak zažít stabilní pocit, že jsou samostatnými osobnostmi. Ani druhé osoby neprožívají jako autonomní a suverénní osoby. Buď se jim snaží podrobit nebo se je snaží ovládnout. Dělí svět na černý a bílý. Buď je někdo úplně dobrý nebo úplně špatný. Často se snaží donutit druhé, aby převzali zodpovědnost za jejich život. Vyvolávají v druhých pocity viny, což je silná zbraň jak udržet závislý vztah. Drama, které se odehrává ve vztazích, jaké musí prožít člověk se syndromem Janaježeka, spočívá v tom, že má hlubokou touhu po splynutí / po symbióze se svou matkou/, a v užších vztazích dochází rychle k tomuto splynutí s partnerem. Vztah je hluboký a silný, zároveň ale také ohrožující. Nastupuje hluboká úzkost před ztrátou nebo zničením sebe samého. Díky této úzkosti je potřeba vytvořit odstup. Z idealizované osoby se stává osoba odmítaná. Pozornost se obrací na negativní vlastnosti partnera. Kritika je velmi silná. Zároveň existuje nebezpečí, že vztah ztratí a odstup bude příliš velký. Objevuje se nyní úzkost z opuštění, která je velmi silná, tak proto dochází opět k idealizaci. Dělá vše pro to aby partnera uklidnil a ujistil o své náklonnosti. Z nedávno odmítnutého, poníženého partnera se opět stává úžasná a vysněná postava. Lidé se syndromem Janaježka nemohou žít s partnerem ani bez něj. Vztahy jsou stabilní jen potud, že jsou chaoticky nestabilní. Jsou to tzv. stabilně-nestabilní vztahy. Člověk se syndromem Janaježka má své hry, kterými manipuluje vztahy, vytváří blízkost i odstup, ovládá partnera dle potřeby. Pomocí her se pro něj druzí stávají vypočitatelní a zdánlivě bezpeční. Těmito hrami se dá překrýt vnitřní neklid a úzkosti. Ostatní lidé reagují na tento způsob jednání vztekem a zlobou. I když jsou tyto reakce negativní, představují pozornost. Tato negativní pozornost, vytvářená neustálým terorem a hrami, je pro lidi jako Janježek něčím důvěrně známým. Negativní pozornost je svým způsobem jistější než pozitivní. Je dobře známá z dětství, tehdy nebylo nic jiného. V dětství některé děti musí zlobit, aby si jich rodiče vůbec všimli, mají tak alespoň zlobu rodičů, když ne lásku. Pozitivní pozornost od druhých je často převrácena v opak. Je možné se tak setkat s výroky typu: „Mnozí se ke mně snažili vlichotit úsměvem a falešnými sliby.“ Přátelská pozornost je překroucena a stává se zákeřnou manipulací. To se může stát počátkem jedné z her, protože v protějšku vzniká impulz bránit se: „Ale já to s tebou myslím vážně!“
Nezřídka vede tento hluboký nedostatek lásky k tomu, aby se člověk povznesl nad všechny hodnoty a pravidla. Nezříká se využít všech možných výhod. Řídí se pak heslem:“ Když mi nikdo nic nedá a nic mi nepatří, pak je to moje věc, abych si pořídil, to co mi /domněle / patří.“
V lidech jako Janježek je většinou zakořeněna extrémní potřeba spravedlnosti. V pohádce proto tvrdí na konci prvního vztahu sebejistě: „Toto je trest za Vaší neupřímnost.“ Hluboký pocit křivdy vede k touze zažít konečně spravedlnost. Může však ale vést k sebepoškození. Touha po spravedlnosti je v podstatě touhou po náklonnosti a ocenění, po jistotě, že je člověk vítán.
Toto se dá přiblížit následujícím obrazem: „ Kojenec leží v kolébce a křičí. Dává tím najevo, že mu něco chybí. Chce, aby o něj bylo postaráno, aby mu bylo vyhověno, v jistém slova smyslu si žádá spravedlnost, žádá si, to co potřebuje, co by mu mělo náležet. Lidé jako Janježek toto ale dostatečně nedostali, nedostali dost tepla lásky, péče, neumí jednat jinak, než si vzít, tj. vyvzdorovat to, co je v jejich očích jejich právo. Většinou si nejsou vědomi, že svůj smysl pro spravedlnost extrémně přehánějí, a nepozorují, že již poškozují práva druhých.

Zranění

Lidé, kteří žijí ve vztahu se člověkem, který trpí syndromem Janaježka, procházejí často „peklem“. V pohádce se říká: „Princezna, kterou Janježek pobodal, byla do konce života poznamenaná“.
Autor jako příklad uvádí výpověď jedné pacientky, která s takovým člověkem žila: Cítila se vystavená extrémním „výkyvům teplot“. Po prudkých žárlivých scénách, spojených často s násilím, následovalo intenzivní ujišťování o lásce a omluvy. Muž se syndromem Janaježka ji nedával vydechnout. Stále byla pod jeho dohledem a kontrolou. Když si někdy chtěla vyjít s kolegyněmi z práce, musela se bát nevypočitatelných reakcí. Někdy považovala jeho radikální nároky a žárlivost za projevy lásky a byla ochotna mu vše odpustit. Pak se cítila zmatená a vyčerpaná, někdy rezignovaná a jakoby zlomená. Po nějakém čase se u ní vytvořila závislost, která většinou vylučovala vlastní vůli. Psychoteror ničil její osobnost stále více, takže odpor se stával čím dál méně možný.
Nakonec se ze svého vězení vysvobodila, přesně tak jak se popisuje v pohádce. Byla vyhnána, muž se syndromem Janaježka si našel jinou ženu. Přitom vše začalo tak krásně. Na začátku se cítila magicky přitahována dětskou potřebou lásky svého muže. Znamenalo to pro ni vnitřní uspokojení, když mohla dát lásku někomu, kdo ji tolik potřeboval.
Dlouholetý teror měl následky pro její osobnost. „Byla poznamenána do konce života“, říká pohádka. Spotřebovávala mnoho energie, aby na všechno zapomněla. Zařekla se pak, že toto ji žádný muž již nebude provádět, nechtěla již proto nikdy vstoupit do dalšího vztahu. Podobně probíhají vztahy s lidmi, kteří trpí syndromem Janaježka. Zaměňují lásku se závislostí. Nejsou schopni milovat sebe sama, protože raná zranění způsobují hlubokou nedůvěru vůči sobě i druhým. Partnera doslova vysávají a nejsou schopni se zasytit důkazy o tom, že jsou hodni existence. I když je dostávají, nejsou schopni věřit tomu, že se týkají jich samých. Takto je třeba chápat, když partnerovi ubližují dle hesla: „Já ti ukážu, že mě skutečně nemiluješ!“ Také negativní pozornost je pro ně něco známého, s čím se stále znovu v dětství setkávali. Tehdy byl trest /často tělesný/ jedinou formou pozornosti.
V psychoterapii se klientka ptala po vlastních nevědomých motivech, které ji asi vedli k tomu, aby si vzala partnera se syndromem Janaježka. Člověk pro sebe hledá nevědomě partnera, který oslovuje jeho vlastní potíže. Klientka pochopila velkou shodu s chováním svého otce v dětství. Otec byl alkoholik a vystavoval ji také svým střídavým náladám. Když měl dobrou fázi nosil svou dceru doslova na rukách a rozmazloval ji. Pak byl zase brutální, odmítavý a nevypočitatelný. Protože otec rodinu brzy opustil, zůstalo v dceři něco neukončeného. S pomocí vztahu ke svému muži se syndromem Janaježka se pokoušela zvládnout svou potíž s otcem. Člověk si často volí toho partnera, se kterým může zopakovat své drama a doufá, že pomocí něj se vyléčí vlastní potíž. Ale nebývá tomu tak. Je potřeba vlastní dozrání a překonání svých zranění.
Partnerská láska ponechává protějšku i sobě vlastní autonomii a svobodu. Závislá láska by se dala srovnat s odkázáním malého dítěte na mateřskou lásku a péči.

Změna

Na druhém královském dvoře dojde k přeměně a k vysvobození Janaježka. Dochází k vysvobození, ke kterému dochází ve všech pohádkách po mnoha trápeních, bloudění a nezdarech. Proč to nešlo všechno hned ? Pradávné poznání říká, že člověk se učí utrpením. Utrpení není podle toho něco, čemu bychom se měli za každých okolností vyhýbat, ale je nutné, abychom pochopili a zpracovali vlastní nedokonalost, kterou je každý člověk zatížen. Jak tohoto ale docílit. Stejně jako v pohádce, tak i ve skutečnosti není rodina nebo známí v této fázi správnými partnery. Ani partnerka nemůže problémy Janaježka v této fázi sama řešit. Princezna na druhém dvoře / kde byl Janježek přijat / zastupuje postoj terapeutické skupiny, či individuální terapie. Nabídka terapeutické spolupráce zní: „Je jedno jak se jmenuješ, kdo jsi a co jsi udělal, kde jsi ztroskotal a selhal – uvítáme tě, když budeš potřebovat pracovat na svých potížích.“
Společná hostina nemá za úkol jen utišit hlad. Slavnostní hostina má v první řadě rituální charakter. Společné jídlo je znakem společenství, důvěry a sounáležitosti. Tento mechanismus využívají i obchodníci, kteří napřed společně jedí, tím vytvoří důvěrnější atmosféru a lehčeji dospějí k uzavření obchodů.
Pro Janaježka má přijetí do společenství velký význam. Může tak zažívat, to co dříve nezažil. Chyběli mu hlubší, uspokojující vztahy. Lidé jako Janježek trpí mnoha úzkostmi, protože jejich život je bez vnitřní opory, kterou si nemohli dříve vybudovat. Je pro ně těžké držet se pravidel, brát ohled na druhé a dovolit, aby se mu druzí přiblížili. Lidé se v terapeutické skupině cítí nejdříve jako v kleci. Bouří se proti řádu, cítí se ke všemu nuceni. Druhé vnímají buď jako úplně dobré nebo úplně špatné. Terapeut bývá takto zažíván, idealizován nebo radikálně odmítnut. Cílem je naučit se vnímat druhé jako skutečnou osobu, která není jen černá nebo bílá, ale má mnoho odstínů, pozitivní i negativní vlastnosti.
Janježek musí ke královské tabuli. To znamená nejen, že se musí přizpůsobit a přijmout pravidla hry, ale i to, že je mu nabídnuto společenství, dostává něco darem. Obojí je nutné. Zásadně pozitivní postoj / vím, že to dokážeš a zůstávám na tvé straně /, stejně jako jasný postoj, který spočívá v respektováni pravidel hry.
Janježek dojedl a přišel čas jít spát. Víc blízkosti a skutečný vztah nemohou nastat ve stavu, ve kterém se zatím nachází. Královská dcera se oprávněně bojí. Janježek je ochotný udělat něco, aby sebe a druhé strachu zbavil. Vytvořil si tolik důvěry, že chce vyskočit z ježčí kůže. Vzpomeňme si na jeho velkou nedůvěru k sobě a druhým. Zažil příliš mnoho zranění, urážek, a ponížení, aby pro něj bylo toto rozhodnutí lehké. Ježčí kůže a bodliny byly jeho ochranou. Byla pomůckou k přežití. Pohádka říká, že nebyla jiná možnost než ji úplně zničit. Čtyři muži měli hlídat, aby úplně shořela a nic nezůstalo. Úplné spálení kůže, zastupuje úplné zřeknutí se agresivní obrany. Připomíná to úplné zřeknutí se drogy u závislých. Jediná sklenička alkoholu či jediná injekce drogy může opět přivolat závislost. A často je to opravdu tak, že sebepoškozující / destruktivní agrese obrácená proti sobě či druhým / chování může být zpracováno, pokud se ho člověk úplně zřekne.
Na následujícím příkladu autor ukazuje, jak může být těžké ze začarovaného kruhu vystoupit:
Pan K vyrostl v jednom jihoněmeckém městě jako první syn se dvěma staršími sestrami. Matka byla od počátku jeho výchovou přetížená. Rodina žila ve stálém strachu před otcem alkoholikem. Ten byl téměř stále opilý a týral zejména matku, ale také jeho sestry a jej. Peněz se stále nedostávalo, protože to málo co vydělal, propil. Matka živila rodinu z malého platu dělnice. Protože se o děti nikdo nestaral, byly školní známky pana K. špatné a základní školu nedokončil. Často chodil za školu a brzy se začal stýkat s gangy mladistvých. Když byl starší, týral jej otec stále častěji. Přiblížil se čas, kdy se pan K. postavil otci na odpor, a teď to byl on kdo bil otce, když přišel opilý domu. Pan K. se cítil konečně dospělý a silný a nežil ve stálém strachu z týrání otce. Nenávist a zlost, která se v něm léta hromadila, se mohla takto zdánlivě odbourat. Přitom si nevšiml, že jeho zlost je jako sud beze dna. Stále znovu musel svou agresi vybíjet. K tomu hledal stále příležitosti, které nacházel v prostředí mladých delikventů. Fotbalové stadiony navštěvoval hlavně proto, aby se mohl poprat s ostatními. Došlo k mnoha zraněním, při kterých se pan K. vyznačoval velkou brutalitou. Několikrát stál jako obžalovaný před soudem. Zpočátku dostával podmíněné tresty, později když docházelo k těžkým ublížením na zdraví byl uvězněn. Předtím užíval ve velkých dávkách alkohol a heroin. Také ve vězení konzumoval heroin a brzy se stal závislým. Do vězení se dostával stále častěji a doby, které trávil na svobodě, byly stále kratší. Ve třiceti letech strávil ve vězení téměř polovinu života. Budoval tam dále svou kariéru násilníka. Bezohlednost a brutalita mu u spoluvězňů získávaly respekt. Přidružil se ke skupině vězňů, která ovládala spoluvězně a část personálu vydíráním, výhružkami a násilím. Byl využíván jako člověk, který vykonával objednávky a rozsudky „vládce“, tedy jako bijec. Touto „prací“ si vydělával na drogy. Jejich bídná kvalita vedla k úpadku jeho těla. Vedlo se mu stále hůř a doba, kdy již nebude moct dál vykonávat svou „práci vládce“ se přiblížila. Věděl dobře, že v tomto případě, se stane pro vládce vězení nepotřebným a bude muset počítat s nejhorším. Poprvé se obrátil na sociální péči ve vězení. Chtěl absolvovat terapii, i proto aby se vyhnul bezpečnostní vazbě, která mu hrozila po jednom zbývajícím procesu.
Pan K. přišel do terapie s mnoha strachy, které však přehrával zdůrazněně sebejistým a arogantním chováním. Byl nedůvěřivý a trpěl silnými výkyvy nálad. Někteří spolupacienti se cítili jeho podprahovou agresí ohroženi. Pozitivní bylo, že se mu podařilo otevřeně popsat svůj život a dát jasně najevo, že má zájem na řešení svých problémů. V terapeutické komunitě vede fyzické násilí k okamžitému ukončení terapie. Tím jsou všichni členové relativně chráněni před excesy. Pro pana K. bylo toto zřeknutí se násilí těžké, protože agrese a násilí patřily až příliš samozřejmě k jeho životu. Z počátku bylo na denním pořádku, že když se dostal do konfliktu se svým spolupacientem, hrozil mu násilím. Byl zvyklý, že agresí mohl prosadit všechno. Protože se komunita nechtěla sklonit před jeho přehnanými požadavky, reagoval silnými pocity zlosti a nenávisti. Stále znovu chtěl terapii přerušit. Jen skutečnost, že přerušení terapie sebou neslo velké nevýhody, ho odradila. Pomalu se učil zacházet se smutkem a bezmocí. Naučil se mluvit o svých potížích a hledat jiné cesty k řešení problémů než násilí. Velmi významné bylo, že stále lépe chápal, kam jej agrese a násilí dovedly. Bylo mu jasné, že do recidivy se může dostat nejen drogami a alkoholem ale i násilím.
Ježčí kůže představuje v širším smyslu všechno negativní, čeho se Janježek doposud držel. Negativní je všechno, co je destruktivní a sebedestruktivní, nepřiměřené. Mnohé lidi jako Janježek toto přitahuje. V blízkosti destrukce se cítí lépe, jistota je totiž v tom, že se již nemůže stát nic horšího. Když je všechno zničeno, musí i ustat strach, že všechno ztratí, zejména vztahy. Odhodit ježčí kůži znamená rozloučit se s destruktivitou a naučit se přijmout zodpovědnost za sebe.

Uzdravení

Janježek odhodil ježčí kůži. Našel svoji skutečnou podobu. Ale transformace není ještě u konce, Janježek je jakoby černý, spálený. Co zde znázorňuje černá barva? V naší kultuře znamená černá tradičně smutek. Janježek nachází přístup ke svému smutku / dříve ho neprožíval, nemohl truchlit nad nenaplněným dětstvím, dříve nemohl ještě cítit bolest/ v okamžiku, kdy je ochotný se vzdát ježčí kůže. Smutek je pocit, který působil člověku jako Janježek doposud největší potíže. Jeho život byl velmi smutný, tak není divu, že je to právě smutek s nímž těžko přichází do styku. Je příliš velký a bolavý, aby si s ním věděl sám rady, potřebuje s tím pomoct. Je možné s trochou nadsázky říct, že celé jeho chování mělo za cíl necítit smutek. Jeho agresi i pokusy o utlumení různými drogami lze pochopit jako obranu proti bolesti.

Kapitulace

Člověk socializovaný na západě je hluboce přesvědčen, že všechno lze udělat. „Každý je štěstím svého strůjce“, říká se a myslí se tím, že stačí jenom chtít. Pozornost spočívá na straně proveditelného, dosažitelného a vykonatelného. Na druhé straně se nevěnuje téměř žádná pozornost, když někdo řekne: „ To nedokážu.“ Má to příchuť slabosti, i když jde o reálnou skutečnost. Západnímu člověku přijde zatěžko žít se slabostmi. Člověk se nedokáže před vším uchránit.
V řeči pohádky se setkáváme s kohoutem, s pýchou. Janježek neodložil jen ježčí kůži. Již ani kohout nemá význam. Janježek odložil pýchu, vidí nyní skutečnost jaká je. To patří ke kapitulaci. Mít odvahu otevřít oči pro to, co se stalo v minulosti, bez přikrašlování, bagatelizování, vidět věci takové, jaké jsou. Člověk si pak „ může nechat pomoci“ ne že „ musí“. Dokud závislý člověk říká: „Musím si pomoct sám,“ ještě nekapituloval. V pohádce toto potvrzuje scéna, kdy lékař pečuje mastmi, o to aby byl Janježek opět bílý. Janježek nechá lékaře, aby o něj pečoval, připustí pomoc.
Ke kapitulaci patří i přijetí zodpovědnosti za sebe. Stejně jako závislí lidé i Janježek hledal zodpovědnost za své potíže u druhých. Napřed dává vinu za své neštěstí svému otci, podle dojmu, který zanechal otec, je tento pohled pochopitelný. Uvnitř bude nenávidět otce a všechny lidi, kteří se mu podobají. I obraz světa bude u Janaježka deformovaný a potřebuje korekturu, ke které dochází ve skutečnosti pomalu.Jen postupně se může naučit, že lidi nemůže děli na černé a bílé.
Nakonec jde i u Janaježka o kapitualaci před sebou samým,před tím že věci jsou takové, jaké jsou, že ho jeho rodiče nemilovali, že musel jít svou vlastní cestou se vším utrpením, které k ní patřilo, že musel zranit mnoho lidí. To co je potřeba aby se stalo, je léčivé truchlení. Truchlení má rozhodující význam pro uzdravení.
Autor toto vysvětluje na příkladu: Představme si, že jsme přišli o důležitého člověka. Prožíváme to jako bolestnou ztrátu. Napřed se nemůžeme s touto skutečností vyrovnat a říkáme, že se to nemělo stát. Kromě pocitu bolesti se pochopitelně dostaví i pocity hněvu a zlosti, že jsme byli opuštěni. Lidé se často ale nevystaví skutečnosti truchlení, tedy rozloučení se s blízkým, nemohou, nemohli se to naučit. Potřebují se uchránit před potřebným truchlením. Bolestné skutečnosti jsou pak vytěsněny a stávají se „věčnou bolestí“. Nezpracovaný smutek ale stále vystupuje na povrch a činí potíže. Lidé pak nemohou ani intenzivně prožívat pocit radosti, protože všechny pocity zploštěly.
Učit se žít se svými slabostmi, handicapy, ne proti nim, je ve skutečnosti nelehký úkol a stálá výzva. Často dochází k recidivám chování, protože se člověk pokouší být stejný jako druzí a neorientuje se podle svých možností. Agresí /oblékne si opět ježčí kůži/ nebo hrami chce prosadit vytoužené místo mezi druhými. I uzavření závislého, symbiotického vztahu může být takovou recidivou, objeví se opět staré trápení.
Bílá barva má v pohádce symbolický význam. Zatímco černá znamená smutek a vinu, bílá znamená nevinnost a čistotu. To znamená, že Janježek se může cítit nevinný. V tom, že se cítí opravdu nevinný tkví tajemství uzdravení. Jen člověk, který může o sobě smýšlet dobře, má schopnost být dobrý. Aby znovu získal svou nevinnost, je třeba, aby si vyjasnil a znovu uspořádal věci s ostatními. Pokud to udělal, může o sobě právem říci, že je nevinný. V pohádce se říká: Z Janaježka se stal krásný mladý muž. Již se za sebe nemusí stydět. Ponížení, ublížení, traumata minulosti nemají žádný účinek. Janježek může být sám sebou. Může se podívat do zrcadla bez sebenenávisti a sebeodmítání. Je to dlouhá cesta, ale vyplatí se.
Abraham Maslow, jeden z otců transpersonální psychoterapie, zdůrazňuje potřebu dalšího rozvoje osobnosti. Píše: „ Když úmyslně plánujete být méně než můžete, pak budete nešťastní.“

Podstata

Vnitřní dítě je obrazem podstaty člověka, obrazem toho, jak je vlastně „ zamýšlen“. Vnitřní dítě je plné radosti ze života, tvořivosti, energie, moudrosti a lásky. Všichni lidé jsou více nebo méně zraněné děti. Ve výchově se vnitřnímu dítěti brání ve vývoji nevědomostí, zanedbáváním, podceňováním, ponižováním, pohlavním zneužíváním, týráním a jinými traumaty. Takto se potlačuje spontánnost, tvořivost, přirozená radost a moudrost.
Přirozenou reakcí na zranění vnitřního dítěte je, že ho nechceme cítit. Pokud člověk při svém poranění nenajde žádnou pomoc, např. v podobě útěchy a porozumění pro své trápení, stáhne se, pravděpodobně se „ schoulí do klubíčka“. Je zraněný, ale nemá možnost se přiměřeně konfrontovat se svou bolestí. Hledá pak nějaké východisko. To spočívá nejčastěji v tom, že se pokouší zapomenout. Protože některé pocity nesmí, nemohou být vnímány, ztrácí se i část původní spontaneity. Člověk kolem sebe staví zeď, která chrání před zraněním. Vnitřnímu dítěti se ale tak brání ve vývoji. Zapomenutí, proces vytěsnění umožňuje člověku adaptaci na jeho okolí. Pokud je vytěsnění ale příliš silné, přináší další nevýhody. Dítě a tím i později dospělý se stane obsesivní, úzkostný a nesvobodný.

Dědictví

Království, které zdědí Janježek, je v obrazné řeči pohádek místem lásky, také svatební hostina je míněna symbolicky. Spojení muže a ženy ukazuje na to, že se člověku podařilo najít svou identitu. V psychoterapii je to situace, ve které se člověk naučil chápat, že je vítán se všemi svými přednostmi a slabinami.
Co to znamená „ zdědit království“ popsala působivě Virginia Satir ve svém „Vyznání sebeúcty“:
Já jsem já.
Na celém světě není nikdo, kdo je úplně stejný jako já. Jsou lidé, kteří jsou v mnoha věcech stejní jako já, ale nikdo není ve všem stejný jako já. Proto je všechno, co ode mne pochází, jedinečně mé, já jsem si to zvolila. Všechno, co je součástí mého já, patří mně, mé tělo a všechno, co činí. Také můj duch a moje duše se všemi myšlenkami a nápady, které k nim patří, mé oči a všechny obrazy, které přijímají, mé pocity ať jsou jakékoliv, hněv radost frustrace, láska, zklamání, podráždění, moje ústa a slova, která z nich vycházejí, zdvořilá, laskavá nebo drsná, správná nebo nesprávná, můj hlas hlasitý nebo tichý, všechno co dělám ve vztahu k sobě nebo druhým.
Mně patří mé fantazie, mé sny, mé naděje a mé obavy. Mně patří všechna má vítězství a mé úspěchy, všechna má selhání a mé chyby. Protože všechno, co ke mně patří, je mé vlastnictví, mohu to hluboce a důvěrně poznávat. Až se to tak stane, mohu se mít ráda a mohu se vším, co ke mně patří, laskavě zacházet. A pak je možné, aby všechny části mého Já spolupracovaly k mému prospěchu.
Vím, že je na mně mnohé co mě mate, a mnohé čeho si nejsem vědoma. Ale pokud se sebou zacházím láskyplně a přátelsky, mohu k tomu přistoupit s odvahou a nadějí, najít cesty přes chaos a objevit na sobě něco nového… Jakkoliv v určitém okamžiku vypadám a jakkoliv zním, cokoliv říkám a dělám, jsem to já. Je to původní, autentické a ukazuje to, kde v daném okamžiku stojím. Když později zvážím, jak jsem vypadala a jak jsem zněla, co jsem řekla a udělala, a jak jsem přemýšlela a cítila, možná zjistím u mnohého, že se to úplně nehodilo. Pak se mohu vzdát toho, co se nehodí a podržet si to, co se ukázalo jako vhodné a objevím něco nového místo toho, čeho jsem se vzdala.
Mohu vidět, slyšet, cítit, myslet, mluvit a jednat. Mám tak nástroj, který mi pomáhá promyslet si, abych byla druhým lidem nablízku, byla produktivní a chápala a uspořádala svět s jeho lidmi a věcmi kolem sebe.
Patřím sobě, a proto se mohu sama řídit a sama rozhodovat Já jsem já a já jsem v pořádku.
Jde v podstatě o vytvoření schopnosti mít vztahy a být samostatný. Zůstat ve vztahu, i když došlo k odloučení v prostoru, je jedním z důležitých vývojových úkolů. Malé dítě, které se odváží opustit matku, se může cítit bezpečně jen tehdy, když ví, že se v případě potřeby může vždy vrátit a když prožívá matku jako stabilní a poskytující oporu. Tak si postupně buduje vnitřní jistotu, která mu později umožňuje také vytvářet si možnost osamostatnění. Pokud dítě toto nezažije, budování vlastní jistoty není pak jednoduché. Pacientka se syndromem Janaježka říká nějakou dobu po stacionární terapii, po tom co zažila recidivu alkoholismu: „Po poslední recidivě jsem se rozhodla zůstat zatím sama. Od té doby se starám jen o sebe. Cvičím se v bytí být sama, poslouchám hudbu a dělám věci, které mě baví. Někdy si myslím, že to nevydržím, ale moje nová svoboda je pro mě příliš cenná, abych si ji zničila nějakým svým běžným vztahem, ve kterém zneužívám partnera i sebe. Snažím se o pravidelnou práci a chci vzít konečně svůj život do svých rukou.“
Pacientka pochopila, že v této vývojové fázi ještě nedospěla ke schopnosti mít vztah. Ví, že by si znovu posloužila starými mechanismy s cílem dostat od partnera, to co jí chybí od raného dětství. Výsledek by byl znovu srovnatelný s děním na prvním královském dvoře. Nyní mohou pomoci poměrně volné vztahy ve svépomocné skupině.
„ Zdědit království“ znamená vyrovnat se s každodenními starostmi života, prožít vztahy moci dávat i dostávat, prožívat sebe i druhé pozitivně. Znamená to obnovit vědomí a převzít zodpovědnost za vlastní království, za sebe sama, za svou hodnotu, se všemi silnými i slabými stránkami, za své místo ve vesmíru. Paul Tillich to nazývá „odvahou být součástí“.

Návrat

Po mnoha letech se vrací Janježek zpátky ke svému otci. Ten jej pozná teprve tehdy, až se mu dá sám poznat. Teď teprve se těší starý otec ze setkání se svým synem. Tím je vysvobozen i on. V pohádce se říká: „A šel s ním do jeho království“.
Smíření s rodiči je důležitá součást terapie. Dochází k němu často po dlouhé době. Janježek hodně trpěl otcovým odmítáním a sám musel projít cestu k osamostatnění. Vysvobození má podle pohádky vždy něco společného s odpuštěním. Januježkovi se to podařilo až tehdy, když našel cestu ze svých potíží. Na této cestě potřeboval odpustit sobě samému, stal se nevinným /bílá barva / a cítil se nevinným. Opravdové odpuštění sobě samému je možné teprve tehdy, když se i vina ostatních stane relativní. Janježek teď může u otce vidět také jeho vlastní problémy: jeho vnitřní nouze, jeho pocity méněcennosti a jeho falešná pýcha ho vedli k tomu, že odmítal svého vlastního syna. Potud rozbor pohádky.

Kazuistika

Pan A Pan A se narodil v Asii. Jeho matce bylo v té době šestnáct let. V krátkých intervalech přišly na svět jeho mladší sestry. Není proto divu, že matka byla přetížená péčí o děti. Když bylo panu A devět let, přesídlila jeho rodina do Německa. Pan A se ve škole brzy stal nápadný svou agresí, ubližoval spolužákům a ničil věci. Kvůli svému agresivnímu chování byl dán na půldruhého roku do dětského domova. Tam se jen zesílila jeho nenávist. I přes časté absence vyšel školu s dobrým známkovým průměrem. Poté si našel učení jako prodavač průmyslového zboží a odešel z domu. Místo učení musel změnit čtyřikrát, protože pokaždé měl problémy se svým zaměstnavatelem, školu ale úspěšně dokončil. Pak pracoval na různých místech.
Pan A byl několikrát trestán, mimo jiné kvůli ublížení na těle, těžkému ozbrojenému loupežnému přepadení, krádeži, poškození věcí, nezákonnému ozbrojování a žhářství. Šest let kvůli tomu strávil ve vězení. Všechny trestné činy spáchal pod vlivem návykových látek. Od patnáctého roku začal v rostoucích dávkách požívat alkohol a marihuanu, později pak psychofarmaka. Čtyřikrát se pod vlivem návykových látek pokusil o sebevraždu. Po několika tělesných zhrouceních s komatózními stavy se rozhodl podrobit se detoxikační léčbě. Začátek terapie na klinice byl velmi obtížný. Byl nedůvěřivý a nervózní. V rozhovoru se vyznačoval hektickou, výstřední a někdy nesouvislou mluvou. Vyjádřil se, že nenávidí sebe, svět a Boha, kdyby byl na poušti a měl jen vodu pro jednoho člověka nebo jedno zvíře, dal by vodu v každém případě zvířeti.
Navenek se snažil působit mimořádně sebevědomě a nad věcí a brzy zaujal ve skupině zvláštní postavení, střídavě byl outsiderem, obětí a vzorným školákem. Nejdřív se pokoušel vzbudit pozornost negativním chováním, mohutným kritizováním členů skupiny nebo porušováním řádu. Když dostával zpětnou vazbu, cítil se hned napadený, byl nápadně ublíženecký a reagoval v takových situacích silným vztekem nebo depresivním rozladěním. Po dlouhé úvodní fázi se začal pomalu otevírat a lépe se integroval do skupiny. Jen váhavě překonával svůj strach z odmítání natolik, že mohl začít mluvit o svých potížích a pocitech. Začal chápat vztah mezi strachem z odmítnutí, nedůvěrou, rolí outsidera a drogovou závislostí. Někdy býval překvapen přátelským, povzbudivým postojem členů skupiny, prohlubovali jeho pocit, že je přijímán. Jen pomalu mohl pan A začít chápat kritiku své osoby tak, že pro něj neznamenala odmítnutí, ale známku toho, že se o něj členové skupiny zajímají a respektují jej. Tím se mu podařilo otevřít se ještě víc a navázat intenzivnější vztahy k ostatním členům skupiny. Přebíral některé úkoly v pacientské samosprávě, které stále lépe zvládal. Reagoval méně agresivně a ukazoval rostoucí zájem na konstruktivním řešení. Po té, co dokázal pochopit, že stále kolísal mezi sebepodceňováním a sebepřeceňováním, získával stále realističtější obraz sebe samého.
Během pobytu na klinice, který trval šest měsíců, se zlepšila jeho schopnost řešit konflikty a naučil se o sobě mluvit jednoznačněji a příměji. Velmi významné bylo to, že o problémových tématech začal mluvit včas, pocity hněvu projevoval příměji a naučil se lépe zacházet se stavy tělesného napětí.
Přes jednoznačné pokroky v terapii docházelo u hlubších kontaktů k recidivám starého chování, jako bylo stažení, odmítnutí a agresivní reakce. Tyto návraty k destruktivnímu chování mohly však být postupně zpracovány. Ani ke konci terapie nebyl pan A schopen konstruktivně utvářet situace, které byly pro něj více obtížné. Takovou obtížnou situací bylo pro něj loučení v komunitě. Reagoval na ní starým známým způsobem, destruktivitou. Porušil domácí řád a pokusil se tím vyprovokovat disciplinární propuštění, protože se zpočátku nechtěl vystavit pocitům spojených s loučením. Až po té, co se konfrontoval s příčinami narušení řádu, byl schopen se rozloučit se svou užší skupinou i s terapeutickou komunitou.
Po pobytu na klinice pracoval pan A krátkou dobu ve svém starém zaměstnání, pak se mu povedlo najít místo v přechodném zařízení pro závislé. Několik let abstinuje a říká, že se mu podařilo najít pozitivní vztah k Bohu. To je pro něj důležité.

Co to znamená hraniční porucha osobnosti

Mnohé již bylo řečeno prostřednictvím rozboru pohádky. Dále blíže vysvětluje tyto osobnostní potíže autor prostřednictvím prací O.F. Kernberga a C. Rohde – Dachsera. Rané poruchy vznikají v prvních letech života. Začínají tak brzy, že si člověk nemůže pamatovat na jejich vznik. Nemá samozřejmě žádný vliv na to, zda se porucha vyvine nebo ne, protože malé dítě je plně vystaveno situaci v rodině. Hlubinná psychologie nabízí vysvětlující modely, které popisují vznik poruch. Podle ní jsou to různé frustrující zážitky, které vedou k raným poruchám.
Porucha se dá rozpoznat podle typických obranných mechanismů. Zde jde zejména o tzv. „ aktivní rozštěpení“. Je třeba myslet na to, že obranné mechanismy jsou mechanismy zvládání života, které sice vedou k závažným problémům, ale vlastně umožňují přežití a soužití. Člověk s hraniční poruchou si také vypěstoval i zdravé strategie zvládání života, protože jinak by přežití nebylo možné.

Aktivní rozštěpení

Lidem s hraniční poruchou chybí vnitřní poznání, že v jednom a tomtéž člověku jsou přítomné dobré, méně dobré i špatné části a že přes jeho různé stránky může být vnímán jako jedna dobrá osoba. Naopak je viděna vždy jen jedna stránka, buď dobrá nebo špatná. Není vnímáno, že u člověka jsou i jiné různé, „barevné“ odstíny. Ve skutečnosti vnímají jen svět v extrémech, vznikají tak katastrofální problémy ve vztazích.

Z vývoje dítěte

Kojenec prožívá v prvních týdnech života dokonalou jednotu s matkou a světem, nerozeznává ještě žádný protějšek / objekt- pečovatele/. Až v tzv. vztahové fázi /zhruba 3. až 6. měsíc/ si vytváří aktivní vztah k matce tím, že se aktivně pokouší vytvářet s ní symbiózu. Chce se cítit bezpečně, potřebuje bezpodmínečnou, láskyplnou péči, chce být hlazen po celém těle, aby se rozvíjela jeho hluboká citlivost. Úlohou matky je tuto symbiózu dovolit, umožnit a tím uspokojit potřeby dítěte. V této době se dítě vnímá jakoby srostlé s matkou. Není ještě schopné rozlišovat mezi svými pocity a pocity matky.
Tato vývojová fáze má dalekosáhlý význam, protože se tady vytváří prazáklad všech budoucích vztahů. Skutečnost, že matka nedokáže uspokojit potřeby dítěte nebo zvládá jen nedostatečně, bude mít důsledky pro všechny další vztahy.
Dětské rané ego ještě neumí / nebo umí jen nedostatečně / integrovat zároveň dobré a špatné postoje matky. Části matky, část pečování, které dítě ohrožuje, které ohrožují pozitivní vztah, dítě odštěpí. Odštěpení je nejranější obranný mechanismus, který má dítě k dispozici, aby odstranilo nepříjemné pocity. Odštěpením nepříjemných pocitů není tato nelibost pociťována a může opět vzniknout nerušený vztah k matce.
Rané traumatické zážitky, když matka neuspokojí dostatečně emoční potřeby kojence / např. odmítá jej protože je přetížená/, podstatně brání dalšímu rozvoji osobnosti. Dochází k fixaci na této rané vývojové fázi, kde nejsou k dispozici jiné zralejší obranné mechanismy, než je odštěpení. Ego nemá v pozdějších konfliktních situacích k dispozici žádné dokonalejší mechanismy.
Protože se lidé s hraniční poruchou nemohli dostatečně identifikovat s matkou, jejíž části museli odštěpit /špatnou část péče /, nedaří se jim v dalším vývoji vytvořit celistvé vnímání. Neintegrují dobré a špatné. Nedokáží se svou matkou „rozloučit“, vnitřně se od ní osamostatnit. Zůstávají masivní podprahové požadavky ve smyslu „ještě mi něco dlužíš“. Mechanismus odštěpení za běžných okolností zůstává jen v raných vývojových stadiích, a bývá nahrazen jinými vyspělejšími mechanismy.

Raná forma idealizace

V rané fázi vývoje je dítěte je idealizace normální jev. Dítě si idealizuje matku jako někoho, kdo je všemocný, dokonalý a vševědoucí. Kdykoliv se nachází v její blízkosti, zvýší se jeho pocit bezpečí a dokáže se chránit před nepřehledným, nebezpečným světem. Tento obranný mechanismus, stejně jako štěpení je v raném období života dítěte potřebný. U člověka s hraniční poruchou osobnosti není vystřídán, nahrazen zralejšími ochrannými mechanismy, umožňujícími více autonomie a lepší vztah k realitě. Stále jsou pak hledány osoby, které je možné si idealizovat a tak se podílet na jejich všemohoucnosti. Negativní aspekty, které jsou také v každém člověku, jsou popírány. Idealizovaný člověk může poskytnout ochranu proti světu, který je vnímán jako zlý a je proto bráněn i proti útokům zvenčí. Přitom, není idealizovaná osoba doopravdy oceňována, ale slouží k tomu, aby zvyšovala vlastní pocit bezpečí.
Když získá vztah k druhým na zralosti, ostatní lidé jsou vnímáni více realisticky, jako „normální“ lidé se silnými i slabými stránkami, idealizace je pak odbourávána.

Projektivní identifikace

Lidé s hraniční poruchou mají silné ohrožující pocity jako je hluboká bezcennost, silné pocity sebeodmítání atd. Tyto někdy mimořádně mučivé stavy vedou k hledání úlevy. Nejjednodušší forma zdánlivého zvládnutí spočívá v navození úlevy pomocí nějakého omamného prostředku. Jinou možností, jak zvládnout tyto vnitřní procesy, je promítnout je na jiné lidi. Na druhých jsou tyto vlastnosti prožívány, konflikt se řeší vně, s protějškem se dá proti těmto vlastnostem bojovat.

Popření

Při popření člověk nebere na vědomí své pocity. Rozumově mu je jasné, že to co si o druhém v daném okamžiku myslí, je v úplném protikladu k tomu, co si o něm myslel v jiném okamžiku. Vědomí tohoto pocitu nemá ale žádnou emoční relevanci, pocit je popřen. Je přítomen také obranný mechanismus rozštěpení.
Nebezpečné je popření zvláště u riskantních situací. Když jsou popírány pocity strachu, které mají normálně ochrannou funkci, dochází k ohrožení sebe přílišnou troufalostí.

Závěr

Stejně tak jako v pohádce, ani ve skutečnosti není cesta ke zvládnutí potíží snadná a rychlá. V současné době je již tato porucha lépe prozkoumána a jsou k dispozici nové terapeutické postupy.

PhDr. Luciena Metalová
klinický psycholog a psychoterapeut

Použitá literatura: Röhr,H.P.

Další články:

• Větší šance pro spokojený vztah
• Zdravé sebe prosazení v našem životě
• Osm věků života
• Psychologický rozbor pohádky O železných kamnech
• Psychologický rozbor pohádky O husopasce
• Psychologický rozbor pohádky Ďábel se třemi zlatými vlasy
• Limity kapacity milovat